There aren't any widgets in this section. Go to WP Admin → Appearance → Widgets and add some to Top Bar Widgets. You can disable this section in the Theme Options.

Vždycky tam bude něco osobního

Rozhovor s Kachou Kastner, spolumajitelkou soukromé galerie Hunt Kastner Artworks, která v letošním roce oslaví desátý rok na naší výtvarné scéně.

Vaše galerie vznikla před deseti lety. Od té doby se toho v české společnosti, v umění a také na trhu s uměním hodně změnilo. Pozoruješ jako soukromá galeristka nějakou významnou změnu od doby před deseti lety?

Galerii jsme otevírali v roce 2006. Tady to byla poušť. Byli jsme tu úplně sami, nebo jsme alespoň měli takový pocit. Byla tu spousta skvělých neziskových galerií, skvělí umělci i kurátoři. Ale velké instituce, velké galerie tehdy nefungovaly příliš dobře. Podobně ani tehdejší soukromé galerie nefungovaly tak, jak jsme si my představovali. Byli tu sice sběratelé, ale v drtivé většině nakupovali rovnou od umělců z ateliérů, neměli zájem nakupovat přes galerii. Dokonce ani státní instituce nenakupovaly přes galeristy. Snad jen bratři Markové z Brna nebo Marcel Fišer a tehdejší kurátorský tým z galerie Klatovy / Klenová. Ti byli skoro jediní, kdo od nás kupoval od začátku, kdo respektoval náš vztah s umělci a chápal, že vzájemná spolupráce je důležitá pro všechny.

Ten stav se, předpokládám, změnil.

Teď je to opravdu daleko lepší. Jak soukromé galerie, které zastupují umělce u nás i v zahraničí, tak i velké galerie s námi více spolupracují. Pro vývoj současného umění v Čechách je hrozně důležité, aby mezi sebou jednotlivé instituce komunikovaly. Galerie, muzea, kunsthalle, umělci i sběratelé, všichni se musí nějakým způsobem vzájemně podporovat. A to tehdy vůbec nefungovalo.

Možná v tom hrál roli i fakt, že málokdo věděl, jakým způsobem s vámi navázat pracovní kontakt.

Museli jsme vysvětlovat, proč jsme komerční galerie, co to znamená pro umělce, pro sběratele a pro veřejnost. Že to není žádná špinavá práce, že se umělec nemusí stydět prodávat umění přes galerii a zájemce že se nemusí bát ho od soukromé galerie koupit. Komerčnost tady byla vnímána, a často je i dnes, jako něco špatného. Tento pohled jsme chtěli změnit.

Šlo by již dnes srovnat galerijní provoz u nás s tím v zahraniční?

To je relativní. Praha prostě není New York ani Berlín a ani Vídeň. Právě třeba ve Vídni je spousta dobrých galerií, institucí, které se věnují současnému umění. Na začátku, když jsme s Camilou Hunt otevíraly naši galerii, bylo, že jsem jela do Vídně za galeristou Martinem Jandou (který zastupuje například Jana Mertu nebo Romana Ondáka) a ptala jsem se ho, jak a co mám dělat, když chci vybudovat soukromou galerii v místě, kde žádný umělecký trh neexistuje. Vídeň byla ještě v osmdesátých letech, kdy jsem tam byla poprvé, hodně provinciální město. Ale rozhodla se pomáhat galerijním institucím, umělcům a především se nebála současného umění. Stát začal výrazně podporovat kulturu, včetně účasti soukromých galerií na veletrzích, vznikl například Museumsquartier a residenční program, který přivedl do Vídně řadu důležitých umělců. Martin mi potvrzoval, že právě tahle podpora všechno změnila. Taky jsem mluvila se Solène Guillier a Nathalie Boutin z galerie GB Agency v Paříži, která zastupovala řadu konceptuálních umělců (třeba Jiřího Kovandu nebo Júlia Kollera) a ty mi řekly, že přežily první roky existence jen díky podpoře a nákupu regionálních galerií. To u nás vůbec neexistovalo, a vlastně je to tak i dnes. Na začátku jsme neměly podporu galerijních institucí, neměly jsme podporu státu. To už je teď jinak. Dokonce teď u nás nakupovala Galerie hlavního města Prahy dvě díla od Evy Koťátkové a Jiřího Thýna. To se stalo poprvé. Ještě před deseti lety měli zakázáno od soukromé galerie nakupovat, alespoň nám to tak říkali.

Zastupujete docela široké spektrum umělců. Platí pořád, že se nejlépe prodává malba? Nebo už je to jedno?

V Čechách to platí, v zahraničí to takový rozdíl není. Zrovna máme v galerii výstavu Daniela Pitína, malíře, který tu ale kromě maleb vystavuje skvělý film, který natočil. A já myslím, že i když se ten film neprodá třeba hned během výstavy, že se prodá později. Ale teď je zájem jen o ty malby. Z malířů zastupujeme také Josefa Bolfa, Jana Šerých nebo Jaromíra Novotného.

Je o ně zájem i v zahraničí? Speciálně o české malíře?

Tak třeba o Daniela Pitína nebo o Jaromíra Novotného je teď u nás i v zahraničí hodně velký zájem. Jaromír bude mít letos řadu důležitých výstav. Ale sběratelé, kteří mají zájem o jeho tvorbu, mají často ve sbírce třeba fotografie Jiřího Thýna, protože ty jejich práce jsou si nějak podobné, mají podobnou citlivost. A přitom jde o konceptuální fotografii, nikoli o malbu. U obrazů hraje roli i praktický důvod – ne každý má doma prostor na rozměrnou instalaci nebo se prostě chce dívat na něco pěkného, co si může pověsit na zeď. Já to chápu.

Jak vnímáš Art Index? Má pro tebe jako galeristku nějaký smysl?

Myslím, že ano. Ale chápu, že je to někdy těžké pro umělce. Je dobré si uvědomit, že ten žebříček je určený pro veřejnost, a nikoliv umělcům. Každý tu zná jméno Davida Černého, ale kdo ví, že existuje nějaká Kateřina Šedá, která je velmi respektovaná a vystavuje v prestižních zahraničních institucích? Díky takovým věcem jsou pak umělci přece jen víc vidět. Ale vždycky tam bude něco osobního.

 

Ondřej Horák

Společnost Jindřicha Chalupeckého